Václav Koblenc

akustická kytara, flétny, zpěv

Pochází z drsného severu, plicní sklípky mu už coby malému roběti ničila Spolchemie a Setuza v Ústí nad Labem. Od dob, kdy halekal jako vysokoškolák po kolejních kuchyňkách, mu značně ubylo vlasového porostu a přibylo dioptrií. S muzikou začínal v LŠU na flétnu, posléze na klarinet, epizodně se tahal s cellem, v šesté třídě ZŠ definitivně propadl folku a spol. Pod záminkou, že hraje na harmoniku a flétnu, se vetřel do třídní skupiny Vlčáci, tehdy idolu srdcí spolužaček (bohužel, všechny ty, co za to stály, sbalil kapelní gigolo David Pešek). Ten mu na gymnáziu dal základy na kytaru, přičemž budoucí pan kapelník prožíval příšerná muka, poněvadž se mu nedařilo v songu Chodím po Broadwayi přehodit prsty z akordu D dur na G dur. Časem to jakž takž zvládl, zocelil se na četných vandrech a festivalech a v roce 1998 zakládá se Zuzkou Bonsai č.3.

Rád, ale málo, čte, rád, ale málo, jezdí na vodu. Je zbrklej, což už mu říkala třídní na základce, trochu cholerickej, nedůslednej, poslední dobou hrozně línej, trvale hrozně nemotornej a nešikovnej co se týče technickejch věcí. Rád leží, poslouchá muziku a přemýšlí o životě. Disponuje 120 banánovými krabicemi s knihami (Dědictví aneb Kur…), má jednoho plyšového pantera, dva vytunelované bankovní účty, tři kytary, čtyři reprobedny a hafo ztracených iluzí. Podivuhodná kombinace romantika s cynikem.

Dobře a velmi dobře, alespoň podle známek u státnic, vládne francouzštinou a němčinou. Rád chodí do kina, hlavně do Kotvy, miluje Devítku, Jarret, Damiena Rice, Mňágu, špenátovou pizzu, limonády ZON, ohně u vodojemu a platonicky několik folkových zpěvaček.

Civilní profesí: Pisálek a stejně jako Zuzka mediální hyena, ovšem nijak krvelačná, řádky vrší převážně o kultuře do jednoho celostátního deníku, co vychází vždycky Dnes.