Hudební rostlinopis (Bonsai č. 3 a Poupata)

Kromě dramaturgické "bomby" spočívající v tom, že domácí tentokrát dělali předkapelu svému hostu, můžeme jarní vystoupení Bonsaie č. 3 v menze považovat za tradiční a tudíž vydařené.

Celý dvojkoncert byl tedy zahájen písní Historka a po ní následoval blok skladeb, které už publikum z převážné většiny zná z předchozích vystoupení. Dvojice spíkrů skupiny se předháněla ve vyprávění svých zážitků - kapelník Václav Koblenc se podělil o své zkušenosti ze souvislé pedagogické praxe, bongista Tomáš Pasterný kontroval čerstvými zážitky ze Sýrie.

Premiérově byly uvedeny dvě písně - Průvan, s lehce šansonovým nádechem a obtížnou harmonií, a Mramory, kterým by snad neškodilo ubrat trochu ve výrazu, pěvecké podání Zuzky Březinové působilo, v kontrastu s Honzou Přesličkou, poněkud afektovaně. Po delší době jsme mohli slyšet i písně Jinotaje a Rituál, které možná i některým posluchačům téměř zmizely z paměti.

Bonsaii však vydrželo dobré tempo vlastně až do závěru koncertu - k nejvydařenějším písním můžeme tentokrát přičíst i Ponrepo a Zázraky. Navzdory některým mým kritickým slovům považuji toto jejich vystoupení za jedno z nejlepších na domácí půdě.

Ještě stále mladá folková skupina Poupata z Pardubic zaujala prestižní místo v druhé části koncertu, neboť je přeci jen zkušenější než Bonsai. (Poupata mají za sebou již tři vydané desky, čtvrtá je již skoro v prodeji.) Jejich poznávacím znamením a největší devizou je skvěle sladěný a v některých okamžicích až monumentální pětihlas.

Ten se ostatně projevil již v první písni Barvy podzimu a dotkne se nás ve většině dalších písní. Sborový zpěv je sice velmi propracovaný, ale bohužel mu chybí silnější vnitřní náboj nebo myšlenkové opodstatnění - sbory založené na vícehlasu "ááá", "úúú" apod. znějí výborně, ale chvílemi je to čistý l'artpourl'artismus. Sólově je nejvýraznější zpěv Andrey Troníčkové (píseň Malá mořská), naopak samostatný projev Honzy Troníčka působil přinejmenším rozpačitě.

Repertoár Poupat je z velké části vlastní (hlavním autorem je zpěvák, kytarista, hráč na mandolínu a frontman skupiny Vít Troníček), nebo z jejich blízkého okruhu. Instrumentální složka je poměrně chudá - dvě kytary, foukací harmonika a různé druhy vedlejších rytmických nástrojů však zdárně vyvažuje kontrabas Pavla Nováka. Složka textová je zatím největší slabinou celého projevu. Slova jejich písní jsou buď málo prožitá s primitivní obrazností a vyznívají tak skutečně jen jako slova, která mají umožnit předvedení skvělého vícehlasu. Méně častá je zjevná snaha o text, který by vypovídal o skutečně prožité situaci (Nechce se nám domů, O krok dál). Tyto případy však dopadají ještě hůře. Texty se zde nemohou vymanit z frází, bezzubé popisnosti a tezovité stavby. Chybí překvapivá metafora a alespoň dojem lehkosti a nenucenosti. (To se do určité míry týká i velebného spirituálu Desatero, jehož východiskem je ovšem biblický text a jazyk mu musí být přizpůsoben.)

Pokud však budeme považovat Poupata především za vokální soubor, pak snesou nejpřísnější měřítka. Zpěv nezakolísá ani v komplikovanějších polohách, ani při problémech se zvukem - v tomto směru si to s nimi bezvadně užijete. Výbornou devizou je také průvodní slovo Víti Troníčka, které místy získávalo takový ohlas, že by posluchač mohl zapomenout, že je na hudebním vystoupení. Což by ovšem, přes některé výhrady, byla přeci jen věčná škoda.

Miroslav Crha

Bonsai č. 3 a Poupata, koncert. Menza JU, 20. března 2002.